Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Za posledních pár měsíců vyšlo několik skvělých death metalových desek a ne všechny tu mají svůj vlastní článek. Všechny resty asi nedoženeme, ale to, že tu o některých parádních deskách není zatím ani zmínka, stále vnímám jako dluh, který je zapotřebí vyrovnat. Vítejte ve výběru napříč subžánry smrtícího kovu, dnes tu máme šest stručných tipů, jenž se vyplatí neminout.
Chicagská kapela, která prošla zajímavou proměnou, začínala s bažinatým hardcorem. Dnes s sebou nese ostřílené členy mnoha různých kapel, za všechny dám k dobru například WEEKEND NACHOS. Postupem času začaly její kontury tuhnout. Předchozí, v pořadí druhou desku s prozaickým názvem „II“, zdobila visačka Southern Lordu, třetí zářez nese hrdě znak Hibernation. Poslední album už je tvrdý deathmetalový pancíř. Jde o drtící tlak, ostře řezané riffy, které s počáteční polohou kapely nemají příliš společného. Toto je naklepaná přísnota, kde kytarové riffy mají strojovou mechaniku, sóla jsou jen za odměnu a vokálem je nejsmradlavější kanál široko daleko.
Další Američani, tentokráte z Kalifornie. „The Curse Of Entropy“ je deskou, jejíž obsah skvěle koresponduje s obalem. Je to prostě podivnost. ULCRATE na drogách. Plíživá temnota, která vás obklíčí. Olezlé kytarové riffy, jež jsou plné kouřící rašeliny a neprostupné jako dartmoorská blata. Vokály pod několika vrstvami chlupatých dek. TEETH se podařilo death metal zpustošit a ohnout, rozehřát do extrémních teplot tak, že hmota kapalní a tvoří roztodivné tvary. Roztavenina, ve které krom kovu smrti naleznete doom, sludge i grindcore. To vše v osobitém individualistickém pojetí, při kterém se ve mně probouzí velmi různorodé asociace. Také na začátku skladby „Cretin“ slyšíte znělku „South Parku“?
Stroj času ze Seattlu, který vás vezme do zlaté éry žánru. Ve všech ohledech ryzí poklona devadesátkovému bahennímu death metalu. Nikam nespěchající riffová deska, která si užívá střední tempa a dřevní stavbu riffů. Žádné složitosti, přehledné deathmetalové písničky s kolovrátkovými riffy a celkem jednoduchými bicími mají kouzlo hlavně v tom, jak plesnivě ve výsledku působí. Práchnivějící nebožtíci mají konečně svoji kolekci, ve které je každá skladba hymnou.
Californští drtiči se se svojí čtvrtou deskou usídlili pod zavedeným vydavatelstvím Century Media Records a po trochu slabší třetí desce mnohem pevněji osedlali žánr. Nová deska je brutálnější, techničtější a méně oldschoolová. Žádné experimenty, tady se jede na jistotu, ale není to na škodu. SKELETAL REMAINS své řemeslo znají a výsledky mají vysokou jakost. Zvuk je čitelný, ostře nabroušený, skvěle v něm vynikají sólové eskapády i tlak riffových svěračů.
Death-black metalová kapela se členy PRIMITIVE MAN, BLOOD INCANTATION, SPECTRAL VOICE a KHEMMIS. Fascinující okultní spojení velmi špinavého pozadí a jasně zářících švitořivých kytarových motivů, které se vynořují a zase zaplouvají do stoky smrdících valivých zastřených riffů. Debutová deska, na které si nemůžete být ničím jisti. Infernální a často velmi expresivní vokál Gravetorna ze SPECTRAL VOICE se tu vznáší nad černým metalovým mutantem, na kterém kvetou hnisavé rány. Tahle hudba opravdu smrdí.
Další prvotina. Tentokráte z Vancouveru. Plnokrevné riffové hradby prokreslené zvláštní disharmonií střídají rychle pumpované kytary s vokálem rozmázlým na pozadí. Prim tu hraje neprostupný zvuk kytar, který tvoří hlavní hmotu hudby. Teprve po detailnějším pohledu uvidíte tu drobnou techničtější kresbu, kterou jsou monumentální kytarové válce počmárány. Primární úkolem je vyvinout akustický tlak tak primitivně, jak je to jen možné. Veškerých potlačených detailů si všimnete až ve chvílích, kdy vám vylezou oči z důlků.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
